Otevřená mysl - Kung Fu by HSCP 2001

Název této publikace je Cesta ke sportu. https://knihy.abz.cz/prodej/cesta-ke-sportu Ovšem v případě kung-fu by Hscp jistě půjde nejen o fyzickou, ale i o psychickou stránku osobnosti. Souhlasíte se mnou?

Souhlasím, a dokonce bych uvedl, že je to o psychické stránce především. Abych to nějakým způsobem analyzoval - když člověk neví, co chce pořádně, tak to, co dělá, nedělá pořádně. Proto každému říkám, že je potřeba začít u hlavy. Hlava je centrála, ze které všechno vychází. A když budeme mluvit o dětech - jakékoliv dítě, které k nám přijde, ještě neví, co chce. V podstatě si jen přišlo všechno vyzkoušet. Nelze říci, že bude dobré na kung-fu nebo třeba na fotbal. To nikdo dopředu nepozná. Důležitá je jediná věc - rodič by nikdy neměl tlačit dítě do něčeho, co ono samo nechce.

Dobrá. Ale když se dítě pro kung-fu by hscp nadchne, co vše mu může přinést do života?

V první řadě je to disciplína, která mu umožní naplánovat svůj čas tak, aby se mohlo svému koníčku věnovat naplno, a přitom neohrožovalo další povinnosti. Za druhé kung-fu pomáhá i rozvoji sebe sama. Není to jen mlácení do pytle jako třeba při boxu. Kung-fu přispívá k rozvoji motoriky, je to nejen sport, ale hlavně umění, a to vždy musí mít nějakou hlavu a patu. Je to o lepší motorice i o lepší komunikaci. Dítě díky tomu zahazuje stud a učí se prosadit. Pokud má obavy, a to i samo ze sebe, tak už se napříště nebude bát říct cokoliv, jakýkoliv svůj názor. No a důležitou složkou je samozřejmě i sebeobrana. Dítě se naučí bránit nejen proti šikaně, proti vlastním kamarádům a mnohdy i rodičům, ale také proti sobě. Uvedu příklad: Když bude stát dítě na skokánku při skoku do vody a nebude připravené psychicky, ztotožněné samo se sebou, tak bude mít strach. Ten strach ho bude brzdit v tom, aby skočilo. Kung-fu právě tyto zbytečné myšlenky a obavy odsouvá do pozadí... A v neposlední řadě si člověk uvědomí svoji celoživotní cestu.

Co si pod tím lze představit?

Kung-fu je vlastně cesta spojená s životem. To není sport, který se dělá měsíc, dva, roky. Jde o celoživotní cestu, při které člověk dělá určitý smysluplný pohyb. Je to o rozvoji pohybu, myšlení, komunikace a všeho okolo. Dítěti přinese hlavně vědomí, aby se v budoucnu rozhodlo vždy hlavně na základě své vlastní myšlenky. Není svazované ničím jiným a snaží se růst samovolně tak, jak příroda dala.

Všechno zní krásně, ale určitě se najdou takoví rodiče, kteří budou mít strach dát dítě na bojový sport, aby neskončilo s újmou na zdraví. Co byste právě jim vzkázal?

Jednu věc. Pokud jsou sami v takovém rozložení, že neví, o čem kung-fu opravdu je a znají ho jen z televize, kde se bojovníci bijí a sekají mačetami, tak se ani nedivím, že mají obavy přihlásit svého syna nebo dceru na bojový sport. Být rodičem, budu mít také obavy. Nejen v tom, kam ho strkám, ale i komu.

Dobrá. Ale jistě to uvedete na pravou míru v tom smyslu, že veškeré obavy jsou zbytečné...

Ano, třeba v našem klubu, a v mnoha jiných, cvičíme děti už od čtyř let. V podstatě jsme taková mateřská školka, v níž ale určujeme nějaké hranice. Aby se dítě nezranilo, aby neskákalo z vyvýšených pódií a tak dále. Ovšem jinak ho necháváme přirozeně růst. A tady hraje hlavní roli pohyb, který ho napadne. To znamená kotrmelec, ale třeba i placák, který také občas vidíme. Pokud přijde poprvé, tak my mu neřekneme »udělej kotrmelec«, který neumí. My ho necháváme dělat takzvaně »blbiny« - a koukáme na jeho pohybovou aktivitu. Vidíme třeba, že je hyperaktivní a ovládá svoje pohyby tak, že to by dospělý nezvládl ani za deset let. Umí dovádět a spadnout na zem tak, aniž by se mu něco stalo. Většinou když někdo upadne a neví jak, spadne na lokty nebo na kolena, a to přinese zranění. Což se může stát při fotbale, při basketbalu, kdekoli. Ale při kung-fu se to většinou vůbec nestává. Možná až v dospělosti, kdy proti sobě dva jedinci bojují. Třeba při soutěžích nebo i při tréninzích. Jinak si ovšem nepamatuji jakékoli zranění, kterého bychom byli svědky u nás v oddíle. A to tady děláme psí kusy!

Dá se to tedy říci i tak, že se učíte, jak to udělat, aby se ta zranění nestala?

Já bych to řekl úplně jinak. Tady se o tom nemluví. K tomu dojde samovolně. To máte tak, jako když řeknete: »Nelízej v zimě tu trubku«. Pak to dítě jde okamžitě vyzkoušet. Jakmile však ani nevím o tom, co by se mohlo stát, tělo si to samo domyslí. Přeci se nechci zranit vůbec! Tohle se eliminuje myšlenkovým pochodem, a není potřeba to ani rozvíjet. Ani v mysli, ani v pohybu.

Je nějaký typ dítěte, které má, když to řeknu úplně natvrdo, zavřené dveře do kung-fu, nebo vezmete kohokoli? Dám příklad: v basketbale chtějí vysoké kluky a dívky, v gymnastice ohebné...

U nás je jedno, jestli je dítě malé, velké, hubené, silné. Všechno se dá. Kung-fu nemá omezení ve tvarech ani v ničem jiném. Protože každý jedinec se učí přímo to, co mu pasuje. To znamená, že nebudeme nutit tlustého, aby zhubl, protože pak přijdou jeho rodiče a oba jsou na tom úplně stejně. To pak nemá smysl takového člověka přemáhat, lepší je na něm hledat takové, které se v jeho pohybových dovednostech dají zlepšit. Například bude lepší než ostatní v momentě, když padá. Všechny věci, které jsou u něj k ničemu, se osekají, a přidávají se naopak ty, u nichž je patrné, že by se mohly rozvíjet. To znamená, že se najde ta správná větev u stromu - a ta se rozvíjí až k ovoci.

Hlavně jsem se setkal s tím, že si rodiče pochvalují, jak se jejich děti při kroužcích bojových sportů zklidnily. Můžete garantovat totéž?

Ano, jenže na bojové sporty většinou chodí právě hyperaktivní jedinci. Což znamená, že se vybijí, ale za dvacet třicet minut jsou zase nabití. A to bývá docela složité. Nicméně, můžu jako dospělý potvrdit, že když člověk vybije svoji energii do sportu nebo do čehokoliv podobného, tak se uvolní i jeho vnitřní napětí. A dítě to má stejné.

V čem vám osobně, pokud zabrousíte do dětských let, kung-fu nejvíce pomohlo?

Opět to vezmu z toho psychologického hlediska. Nejvíce mně pomohlo v tom, že jsem už nepotřeboval mít rodiče »furt u zadku«. Že jsem se dokázal postarat nejen sám o sebe, ale i o druhé ve stejném věku. Dokonce jsem rozpoznal věci dopředu. Takže bych spíš řekl, že to stimulovalo hlavně moji mysl. Každý může mít svaly, každý může kopat vysoko, každý může rychle boxovat. Ovšem kung-fu dává i něco navíc, a to je myšlení sama za sebe. V průběhu času si pak dítě dokáže uvědomovat věci častokrát i rychleji než dospělý.

Co byste na závěr vzkázal všem rodičům?

Uvědomte si jednu věc. Hodilo by se vám teď, abyste se dokázali bránit? Hodilo by se vám, aby vás nebolela záda? Hodilo by se vám, abyste dokázal pomoci v nouzi? Zastat se někoho napadeného - a nebo vám stačí se jen koukat a říkat si »ježkovy voči, co já bych měl udělat?« Chtěli byste to umět? Umět se rozhodnout? Pokud ano, tak to neberte těm dětem. Dejte jim možnost poznat různorodost pohybu, a právě to je na kung-fu nejlepší. Rozvoj je všestranný, není to jen o tom, že bychom kopali do míče nebo házeli na koš. Takže bych především doporučil rodičům, aby se zamyslely nad tím, jestli toto jejich děti náhodou nebudou do budoucna potřebovat víc než jen sport...

Kniha: Cesta ke sportu
Autor: Petr Kojzar


Manuál (nejen) pro rodiče: který sport je ideální Kung fu by HSCP?  


Mistr Fu-lang - instruktor sebeobrany a kung-fu, vedoucí oddílu dětí a mládeže v klubu HCSP

www.hscp.cz